Šikana v oblasti vztahu občana a správních orgánů

Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit, zastrašovat nebo ohrozit jedince, nebo skupinu osob. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování osoby nebo skupiny osob jinou skupinou osob nebo osobami s velkým vlivem.

Šikana se objevuje převážně tam, kde je určitá skupina osob uzavřena s malou možností opustit ji. Jedná se například o skupiny osob, které jsou spojeny trvalým bydlištěm, školou, vojenským nebo vězeňským prostředím.

Společně proti šikaně

Obecná definice šikany

Šikana může mít fyzickou i psychickou podobu a projevuje se ve všech skupinách věkových i sociálních. Za určitých okolností může šikanování přerůst až do forem skupinové trestné činnosti a v některých opravdu závažných případech nabýt i rysy  organizovaného zločinu.

Asi nejkomplexněji šikanu představuje ve svých knihách PhDr. Michal Kolář. Zkoumá vnější znaky, kterými se šikana vykazuje, charakter vztahu agresora a oběti a vývojové stádium, v němž se konkrétní případ nachází.

Charakteristické vnější znaky šikany jsou

  • Záměrnost jednání
  • Nepoměr sil mezi agresorem a obětí
  • Opakování nepřiměřeného jednání
  • Samoúčelnost jednání

Formy šikany

Mezi formy šikany v oblasti občanskosprávních vztahů patří:

  • ignorování oběti,
  • její izolace, pomlouvání a zesměšňování,
  • vyhrožování, udílení násilných a manipulativních příkazů.

Dopad na oběti:

Jak bylo zmíněno výše, šikanování se týká všech členů skupiny, v níž k ní dochází. Šikanování proto negativně postihuje oběť, ale i agresora a ostatní členy skupiny. Zasáhnout však může i jedince stojícího mimo skupinu, například celou rodinu šikanovaného.

U agresorů dochází k upevňování antisociálních postojů. Odnášejí si zkušenost, že agresivní chování je možné využívat k osobnímu prospěchu.

Ostatní členové kolektivu („přihlížející“) přijímají názor, že společnost není schopna zajistit bezpečnost některým jedincům a že porušování mravních i zákonných norem není trestáno. V budoucnosti se pak při setkání s porušováním norem chovají pasivně nebo se takového porušování mohou sami dopouštět.

Oběti šikany trpí pochopitelně nejvíce. Potíže, které se u nich objevují, je možné zahrnout mezi posttraumatické stresové poruchy. U šikanovaných jedinců dochází ke zhoršení pracovních výsledků a častější absenci v zaměstnání či záškoláctví. Klesá jejich sebevědomí a sebehodnocení, mají problém s navazováním vztahů. Dostavuje se i tzv. kumulovaný efekt, oběť získává pocit, že není v pořádku a šikanování si zaslouží. Deprese a apatie může šikanovaný řešit útěkem k drogám a alkoholu. V závažnějších případech může přistoupit i k pokusu o sebevraždu.

Podobně jako u ostatních členů skupiny také u obětí šikany roste pravděpodobnost, že se v budoucnu budou dopouštět neetického chování a násilí.

(Čerpáno z informací na wikipedii a z publikací Prof. PhDr. Pavla Říčana, CSc. a PhDr. Michala Koláře.)

Otázky, které jsme dne 29.1.2018 položili Kanceláři ombudsmana a Ministerstvu vnitra ČR:
  1. Jak lze rozlišit, kdy je šikana realizována jednotlivcem pracujícím ve státní správě nebo místní samosprávě a kdy je to věc celé instituce? Tato otázka je důležitá z důvodu, aby občan věděl, proti komu má vznést stížnost.
  2. Jak se má občan bránit při podezření, že je obětí šikany ze strany úředníka nebo osoby místního zastupitelstva.
  3. Lze výše uvedený text považovat za věcně správný? Je potřeba doplnit, či vypustit nějakou informaci?
Po obdržení odpovědí, text doplníme.